Prosinec 2011

Snivé děti

29. prosince 2011 v 13:00 | Kiki-senpai |  Mé pokusy
Slunce dnes jen zářilo, teplota pomalu stoupala, pofukoval jemný větřík, který pročesával letní listí. Otevřeným oknem se vinula melodie klavíru.
Já a má mladší sestra jsme procvičovali hru. I když byla Rút o pět let mladší, výborně jsem si s ní rozuměla, navíc jsme toho měli tolik společného, hra na klavír, koně, knihy, malování a mnoho dalšího.
Zrovna jsme hráli naši oblíbenou skladbu, když nás zavolal otec. Stál ve dveřích salónku a díval se na nás.
"Běžte ven, vždyť je tak hezky. Užijte si toho počasí, dokud můžete." Otec se na nás usmíval. Rút dál hrála a poslouchala na půl ucha.
"Dobře tati, můžeme si třeba vyjet na koních. Ildika a Rajsa určitě budou rády." Jakmile Rút uslyšela jméno svého poníka, otočila se na mne s prozářenou tváří.
"Ano, na Rajse jsem už dlouho nejela. Pojeď, Bel. Můžeme zas zajet na naší louku." Její prosebné oči mi nedaly a jen jsem kývla. Podívala jsem se na otce a ten mi úsměvem jen potvrdil tento nápad.
"Ale ať jste do večeře doma." Pak se otočil a zase odešel do hlubin své milované knihovny.
S Rút jsme tedy osedlaly Rajsu a Ildiku. (Rajsa byla hnědák exmoorského poníka. Ildika zas byla vraník fríského koně.) Pomalu je vyvedly a nasedly. Okamžitě bez jakýkoliv objížděk jsme zamířily do lesa. Jeli jsme cvalem a v lese jsme zpomalily na krok. Bylo vidět, že koně si tu jízdu užili. V lese to krásně vonělo po letním slunci. Stromy tu nerostly moc hustě, takže paprsky dopadaly až na zem, kde rostla dlouhá šťavnatá tráva. Uslyšela jsem zurčení potůčku, což bylo znamení, že jsme skoro tady.
Sesedly jsme a nechaly koně volně se napást. Sedly jsme do trávy a chvíli pozorovaly změněnou krajinu.
"Izabelo"
"Copak Rút?"
"Viď že mně nikdy neopustíš."udiveně jsem se podívala na svou mladší sestru.
"To víš že ano. Jak tě to napadlo?"otočila se na mne se smutným výrazem.
"Vzpomněla jsem si na maminku a jak nám ukázala toto místo. Hrozně moc mi chybí." V očích se ji začaly rýsovat slzy. Rychle jsem se k ní přesunula a objala ji.
"Neboj, nikdy tě neopustím a budu tu jenom pro tebe. Bez tebe ztratí můj život smysl. Ty jsi moje malá Rút a tak to zůstane. I když budeš vyšší než já." Cítila jsem jak si utírá slzy.
"Díky Bel, jsi ta nejlepší ségra, jakou jsem mohla mít." Na tváři ji už hraje úsměv, ale poslední zbytky smutku se jí ztrácejí v očích.
"Pojď, proženeme pořádně Rajsu a Ildiku, co říkáš?" zvednu se a podávám ji ruku.
"Samozřejmě." Přijme mou ruku a rychlostí blesku se vyhoupne na Rajsu.
"Tak na co čekáš?"
"No jo, to víš, už mám staré kosti." Ta jen na mne laškovně vyplázne jazyk a čeká než nasednu.
"Dáme závod kolem jezera, po cestě k lesu a zpátky domů?" zeptá se s nadějí v hlase.
"A co cena pro vítěze?"
"Dnešní moučník."
"Tak to beru. Odstartuj to."
"Připravit … pozor …… TEĎ!" oba koni vyrazí zběsile k jezeru. Cestou je to vyrovnané, protože musíme jet pomalu mezi stromy, ale jakmile se dostaneme z lesa, získávám pomalu náskok. Na kamenitém břehu Ildika zpomalí, čehož využije Rajsa a předhání nás. Mírný kopec, a už nás čeká jen z kopce dolů k lesu, kde zahneme k domovu. Koně se řítí k lesu, má sestra přede mnou už je u lesa, když z něj vyběhne překvapená srna a Rajse se lekne a postaví se na zadní. Vidím jak sestra padá. Zděšeně přijíždím k ní. Rajsa se už uklidnila a postávala dál se skloněnou hlavou, jako by chápala co udělala a teď se za to styděla. Sesedla jsem z Ildiky a doběhla k nehybnému tělu. Zvedla jsem ji do klína. Na hlavě jsem viděla krvácející ránu.
"Rút, slyšíš mě? No tak Rút, řekni něco cokoliv, nebo jen otevři oči cokoliv. Rút!" zděšeně jsem se na ni dívala a až po chvíli jsem si všimla zvedající ho se hrudníku.
"Žije!" pomyslela jsem si a zvedla jsem ji a posadila před sebe do sedla. Dům už byl na dohled. Pospíchala jsem jak jen jsem mohla. Čeledíni pracující u domu viděli celou nehodu a tak tam už na nás čekali. Odnesly Rút dovnitř. Za chvíli přijel i přivolaný doktor.
"Má zlomená dva žebra a mám podezření na otřes mozku. To je ale to nejmenší. Do rány se jí dostala infekce. Má vysoké horečky. Je to s ní velice špatné. Nejbližší dva dny budou kritické." Pověděl nám smutnou zprávu doktor. "Teď nemůžu nic dělat, dávejte ji studené obklady, zítra ráno znovu přijedu." A s těmito slovy doktor odjel v kočáře.
Celou noc jsem seděla v jejím pokoji a modlila se k bohu, aby se Rút uzdravila. Občas se probudila a něco mumlala, načež zase usnula do neklidného spánku. Sedla jsem si na postel a sledovala ji, když se znovu probudila.
"Izabelo?"
"Pš, nemluv, jsem tu u tebe. Neboj. Ale teď spi. Budu tu u tebe celou noc."
"Děkuji ti, jsi ta nejlepší sestra." znovu usnula, ale už nikdy neotevřela svá hnědá očka a nepodívala se na mne.
Za dva dny byl pohřeb. Pršelo, ale nikomu to nevadilo, spíš mi to připadalo, že Bůh truchlí nad jednou ztracenou duší. Byla tam jen nejbližší rodina. Pohřeb byl krátký, ale velmi krásný. Po bohoslužbě všichni odešli. Až na mně a otce.
"To není fér. Byla tak mladá, celý život měla před sebou."
"Život není fér." Řekl otec a položil na hrob velkou kytici bílých lilií, které tak zbožňovala.
Všichni už spaly, ale i tak se ze salónku ozývala hudba. Hrála jsem naši oblíbenou skladbu, ale nebyla úplná. Chyběly mi party, které hrála Rút. I tak jsem hrála, slzy mi kanuly a přes otevřené okno se krajinou rozléhala smuteční píseň pro mou malou sestřičku Rút.